Chvilka večerní nostalgie (Pokud nejste na dojáky a nebaví vás vylévání srdíček, raději ani nečtěte.)

Láká mě začít tak trochu po „Dickensovsku“ tedy: „Narodil jsem se a žil…“ ale myslím, že asi není úplně tak důležité, jak se kdo z nás narodil, nějakým způsobem jsme na tento svět přišli všichni, jako to, jak jsme žili, žijeme, jací jsme a jací lidé nás právě tou cestou životem provází. Někteří s námi zůstávají dlouho, přála bych si říct celý život, ale to se bohužel ne vždy poštěstí. Je to rodina - rodiče, sourozenci, děti, partneři, lidé, kteří, ač tomu často v mnoha rodinách není, by nás měli znát ze všech nejlépe a stát vždy na naší straně. Samostatnou kapitolou jsou lidé, kteří naším životem prochází, přátelé, mentoři, lidé, které buď do svého života přijmeme, nebo je kolem sebe necháme jen tak profičet, aniž by se nás to nějak hlouběji dotklo. 

Možná si říkáte, co mi tak najednou přeskočilo a o co mi vlastně jde…  Nedávno, vlastně je to hodně blízké nedávno, jsem myslela, že jsem po letech potkala člověka, o kterém bych se nebála říct, že byl, vlastně byla, mou spřízněnou duší. Byla to duše veskrze čistá, taková Malá Princezna, jako od Exuperyho, nedotčená lidskou hloupostí, zlobou a pokrytectvím. Byla mou múzou. Tenkrát jsem psala básně. 

Tuhle pro ni:

Je mi tak tiše po tvém hlase.

Ospalá, slovy kolébám se.

Chci ještě jednou slyšet tě se smát.

Jen datum připomíná nenávrat,

Chci ještě jednou slyšet tě se smát.

Ať přijdou tygři, já mám svoje drápy

A baobaby co mě trápí.

Vím, není dobrá, vlastně jsem se nikdy necítila být vyloženě poetou, jenže tenkrát jsem svoje pocity potřebovala ventilovat, a ačkoli vím, že básnička není z literárního hlediska žádným pokladem, dodnes ve mně probouzí silné emoce. Právě ty jsem si mohla připomenout díky jednomu Tvorovi, který přišel z jiného světa, připomenout mi, kým jsem bývala. Dříve, v těch dávných dobách, než jsem Steely vyměnila za podpatky, než jsem zavřela všechny vzpomínky do kartonové krabice, jejíž víko za ta léta tak ztěžklo, že už je téměř k neotevření. Tenkrát jsem byla někdo jiný. Ne, vlastně ne, pořád jsem stejná, jenom jsem se více přizpůsobila životu kolem sebe, dospěla jsem. Nelituji toho, jakým jsem se stala člověkem, svůj život mám ráda. Lituji toho, že jsem ztratila člověka, který mi toho do života tolik dal. Malou princeznu, která věřila na anděly. Ať už jí vítr zavál kamkoli, doufám jen, že je šťastná. 

Omlouvám se vám, že jste museli tohle moje vylévání srdce číst, ale troufám si říct, že každý z nás někdy v životě ztratil z dohledu člověka, na kterém mu velmi záleželo. Ačkoli jsem blog založila pro čistě materiální záležitosti – kosmetiku, je přece jen taky trochu o mě, tak snad vás tahle nostalgie neurazí. Slibuju, že už se pokusím soustředit hlavně na to materiálno :-)

Děkuji ti Tvore, který mi tak připomínáš Malou Princeznu a i tobě přeji, ať jsi v životě jen šťastná.